Balkán 2018

Tak se hlásíme ze Srbska. Sedíme u lesa, je už skoro tma, okolo řvou cikády. Před chvílí jsem na botě našel kudlanku, naštěstí nejsem její typ a tak jsem nedopadl, jako ti, co její typ jsou …

Dostali jsme se sem přes Rakousko a Maďarsko. V sobotu Johanka sloužila mši v Příbrazi u příležitosti 500 stého založení obce. Dostala za to čočku od okresního církevního tajemníka národní výboru (rozuměj, od úředníků z plzeňské diecéze), že jim leze do zelí. Celou neděli jsme balili a chystali se na výlet, ale práce bylo pořád hodně. Otrhat hrušky a nakrájet je na sušení a slít medovinu a ochutnat medovinu a ostříhat křídla kachně, co si asi přečetla nějaký dámský časopis, tam zjistila, že se nemá cpát kalorickými granulemi a díky tomu se stala naší historicky první létající kachnou. Přistihnul jsem ji, jak kráčí po cestě a tak jsem se ji snažil zahnat zpět na zahradu a ona, na místo, aby šla mnou připraveně otevřenou brankou, zamávala křídly a vznesla se až nad plot, který hravě přeletěla. I bylo zřejmé, že to vyžaduje zásah, byla jí ostříhána pera na jednom křídle a teď už létá pouze pořád dokolečka (tedy nelétá). Celkově to dopadlo tak, že jsme v klidu přespali až na pondělí a na cestu se vydali v pondělí zrána (tedy asi v deset). Přes Vídeň na jih a pak do Maďarska na Sopron a do městečka Buk, kde jsou termální lázně (je zřejmé, že trasu vybírala Johanka). Naložili jsme se do teplé vody (asi deset bazénů s vodou teplou různě od 25 do 34 st. C). Po dvou hodinách nás to přestalo bavit, upoutalo nás, že tam byli zcela výhradně staří lidé (hodně Čechů), my tam byli skoro nejmladší. Jedeme na jihovýchod, spíme u Balatonu. Ráno drobná komplikace – jedno kolečko polámané, úplně prázdné, nakonec nacházíme pneumatikáře (je nutno mu nejprve zavolat na jakési telefonní číslo, aby se dostavil do úřadu), který kolečko opravuje.

Další cíl cesty je Pecs – poměrně velké město (cca 150 tis. obyvatel) na jihu Maďarska. Hlavní zajímavostí je tam náměstí, které je docela do kopce (připomínalo mi Banskou Štiavnicu) a nahoře na tom náměstí je kostel/mešita, co se o něj po celou historii města přetahují zrovna vládnoucí mocní. Nejprve to byl křesťanský kostel, ale, po té, co Pecs dobyli Turci, jej kompletně zbourali a z materiálu postavili mešitu, správně orientovanou k Mekce. A pak zase Turky vyhnali, ale už to celé nezbourali do základů, jenom k té mešitě (co už zase byla křesťanský kostel) přilepili několik dalších částí. Výsledkem je, že na náměstí v Pecsi stojí neprosto nelogicky našikmo (zády k Mekce) budova, která má nahoře na kupoli jak půlměsíc, tak i kříž a vevnitř lze najít jak křesťanskou tak musulmanskou výzdobu.

Moje přání bylo dojet k Dunaji, nejlépe někam k mrtvým ramenům. Vybrali jsme si místo, kdy byl značen přívoz přes Dunaj, plán byl se nechat převézt na druhou stranu přívozem. Když jsme se dopravili až na místo přívozu, zjistilo se, že přívoz nejezdí. Důvod – není voda. V Dunaji chybí na výšku dobré 2 metry vody, přívoz stál v podstatě na suchu, jezdit se nedalo. Přespali jsme poblíž jednoho mrtvého ramene, překvapivě místní komáři ctí noční klid (na rozdíl od např. norských) a tak jsme měli docela pokoj.

Užili jsme Maďarska, nakoupili Unicum a papriku a uherák, dali si rybí polévku a lečo a byl čas na změnu státu.

Dnešní den byl celý ve znamení cesty na jih – z Maďarska do Srbska. Na hranicích Orbánův plot – lehce smíšené pocity, projíždět tou branou – jedeme dovnitř nebo ven ?? Formality zvládnuty bez problémů, dostáváme razítka do pasů (konečně zase země, co to nefláká a razítkuje pasy) a jedeme stále na jih – směr Novy Sad. Po cestě lehké překvapení – ve městě Bačski Petrovac najednou slovenské nápisy a dozvídáme se, že zde byly dny slovenské menšiny, která zde žije. Musí jich zde být dost – oblast, kde jsou věci popsány slovensky, je docela velká. Jinak nás zatím Srbsko moc nenadchlo, hrozná pláň (to se ale jistě brzy změní), všude hromada aut (asi již nezměnitelné), překvapivě se na silnici chovají docela slušně, ctí rychlostní limity. Je tu silně cítit jugoslávská socialistická minulost – stavby ve městech. Ve vesnicích často zdevastované kostely (katolické – pravoslavné jsou opečované), hodně prázdných domů, je vidět, že je to zde dost chudý kraj. Viděli jsme i zdevastovaný hřbitov – dost smutný pohled. Jinak se lid jeví přátelský, vytáhli jsme z bankomatu nějaké místní dináry a cítíme se bohati. Vlezli jsme do jakési místní vyvařovny, Johanka si dala paprikáš ze svině a já plněnou papriku. Bylo to dobré. Na jídelním lístku nás upoutal sos pečurakovij, z ryzí zvědavosti jsme si to také objednali- copak to mohou takové pečurky být ?? No, jsou to žampióny, po česku pečárky, že ano.

Teď jsme u kláštera Keona, spíme v lese nad ním, zítra bychom rádi dojeli někam do Černé Hory a hlavně do Kosova. Johanka skučí se zády, asi jí ta teplá voda moc neprospěla (ale byl to její nápad).

20/09/2018

Sedíme v hospodě na obědě ve vesnici Mackat. Dostali jsme se sem omylem – zdá se, že Srbové postavili novou silnici, kterou ovšem nemáme na mapě a tak jsme jeli dle své staré mapy a dostali se do mís, kam dnes už nikdo nejezdí, za to je zde dobrá hospoda, co s přeložením silnice ztratila zákazníky a je tu klid d dobře vaří. Navíc mají wifi a tak Johanka obratem zjistila, že jsme minuli klášter Studenica, který prostě musíme vidět a tak jsem z AppStore stáhnul off-line mapu Srbska a vyrážíme napříč přes hory (naše mapa 1:800 000 tam žádné cesty neukazuje, ale prý se to dá projet). Nafty máme plnou, jídla dost, kdybychom se nějakou dobu neozývali, tak jsme ztraceni někde uprostřed Srbských hor.

Srdečně zdravíme Ondřej a Johanka