Balkán 2018

21/09/2018

Tak, a jsme v Kosovu. Sedíme u řeky v Rugovské soutěsce, řeka hučí, jinak je tu klid.

Přes ty srbské hory jsme přejeli snadno. Dobrodružství se nekonalo, by to samý asfalt. U města Ivanjica jsme narazili na ukazatel k nějakému dalšímu klášteru, zajeli jsme tam. Ujal se nás místní pop, provedl po kostele, pohovořili jsme směsí slovanských jazyků (ale především rusky). Slovan všude bratra má. Daroval nám dva dřevěné křížky a my mu na oplátku lahvičku našeho medu. Bylo to milé. A pak jsme narazili na ukazatel nahoru do kopce po prašné cestě, že kostel 4 km a tak jsem tam odbočil. Cesta dost krkolomná, ale nakonec jsme ke kostelu dojeli, kostel s klíčem ve dveřích, okolo něj hřbitov. Upoutal nás na něm náhrobek manželů, kdy manžel již zemřel a manželka měla připravenu svou polovinu náhrobního kamene i se jménem a datem narození, jenom datum úmrtí chybělo. Ona byla narozena 1981, bylo jí tedy 37 roků, to je věk, kdy u nás holky začínají přemýšlet o tom, že by snad mohly založit rodinu. Ona měla tři děti, byla vdova a bylo zřejmé, že s žádným jiným mužským ve svém životě už nemůže počítat (on by se jim třetí na ten náhrobní kámen už nevešel). A takovýto náhrobek nebyl na tom hřbitově jediný.

Jedeme dále do kláštera Studenica. Je zřejmé, že klášter byl v minulosti velmi zdevastovaný, je postavený v podstatě znovu, z nástěnných maleb nezbylo skoro nic. Ale je tu dnes nějaká pouť. Hromada lidí, stánky, kolotoče, popové žehnají a přimlouvají se dle předaného seznamu za všechny členy rodiny, velká událost. Pokračujeme pak do kláštera Sopočani (je to UNESCO, stejně, jako Studenica) – obrázek stejný. Vše bylo zničeno, postaveno tak před maximálně 80 lety znovu. Turci vše vypálili a zbourali. Bohužel toho tady není příliš mnoho k vidění. Dalším cílem je Kosovo, kam se chceme dostat přes kousek Černé hory. Srbsko celkově nás moc nenadchlo. Sever je velmi chudý a působí dojmem zničené země. Mnoho prázdných domů, velký nepořádek. Střed Srbska je hornatý, upravený a čistý, je vidět, že se lidé o domy starají, pěstují papriky a kukuřici, domy nepůsobí chudě. Jih je pak opět jedno velké smetiště, PET lahve se válí úplně všude, prach a chudoba. Silnice rozbité, neudržované.

Přejeli jsme do Montenegra – na hranicích bez problémů, užíváme toho, že máme nějaká eura a jdeme do hospody na oběd. Hromada (výborného) masa, skoro se to nedá sníst. Jsme ve městě Rožaje, je to tu muslimské, mešity s minarety, muezin svolává k modlitbě, restaurace jsou halal. V ulicích hodně mužů, občas se objevují zahalené ženy, ale spíš výjimečně. V Černé hoře, v porovnání se Srbskem, je nepořádek sice také mocný, ale je vidět, že např. do silnic investují a opravují je. Dojeli jsme na hranice s Kosovem (sedlo skoro 1800 mnm). Ony vztahy mezi Srbskem a Kosovem jsou docela složité. Srbsko Kosovo neuznává jako samostatný stát. To se projevuje např. tak, že pokud přijedete na Srbsko-Kosovskou hranici z Kosovské strany a nemáte v pase razítko, že jste se do Kosova dostali ze Srbska, tak vás do Srbska nepustí, protože neuznávají Kosovskou hraniční stráž na hranicích s ostatními státy a interpretují to jako neoprávněné překročení státní hranice Srbska. Jiný projev je to, že, i když máte pro auto povinné ručení (tzv. zelenou kartu) platnou pro Srbsko, tak ona neplatí v Kosovu (je pravda, že na té kartě v seznamu států, pro které platí, je u státu SRB taková malinká hvězdička a dole se píše, že platí pouze pro území ovládané vládou Srbska, což Kosovo evidentně není). A tak si musíte na hranici zakoupit pojištění pro Kosovo – stojí 15 EUR na 15 dnů – no, nekupte to. Ale nakonec jsme vše absolvovali v pořádku, teď jsme v Kosovu. Vůbec netušíme, jakou měnou se tady platí – to v těchto státech zjišťujeme tak, že strčíme kreditku do bankomatu a zjistíme, jakou měnu nám ten bankomat vydá. To nás čeká zítra. Tušíme jenom, že srbskými dináry, co nám jich pár tisíc zbylo, tu nezaplatíme… Předpokládáme, že se tu platí eury, ale jisté to není. Všude jsou dvojjazyčné nápisy (tušíme, že albánštinou a nějakým slovanským jazykem), slovanský nápis je pravidelně zasprejovaný. Odluku od Srbska vzali důkladně včetně toho, že auta mají kosovské značky (značka státu RKS – nikdy dříve jsem neviděl).

Zítra sjedeme dolů do města Peč, snad tam najdeme nějaké wifi (obvykle v kavárnách). A pak máme namířeno do kláštera Dečani. Jenom doufáme, že nebude také postavený celý znovu, jako ty Srbské.

22/09/2018

Sedíme ve městě Peč v místní kavárně. Kafe nevaří, neteče voda. Koupili jsme si sprite. Jak myjí skleničky radši nezjišťujeme. Spali jsme u řeky, krásné místo, voda čistá, jenom všude opět pet flašky a jiný nepořádek. Trhá to srdce koukat, jak si tady přírody neváží. Ráno krásné, mám dnes zrovna 60 a tak jsem uléhal jako padesátník a vzbudil jsem se o desetiletí starší. V noci okolo půlnoci najednou světla od auta a někdo ťukal na auto. Tam byl policajt, i očekával jsem nejhorší (že nás vyžene, případně dá pokutu za cokoliv). On se zeptal, zda umím anglicky. Já pravil, že ano. On se zeptal, zda je vše OK. Já pravul, že ano, vše je OK. On pravil, že se omlouvá, že nás vzbudil, zasalutoval a odjel. Zírali jsme jak puci. Až do rána byl klid. Co vlastně chtěl, nevíme, ale máme zde pocit naprostého bezpečí. Všichni umí anglicky (což v Srbsku vůbec neplatilo). Byli jsme tady v místním klášteře, což je hlavní spirituální centrum srbské církve (asi, jako kdyby náš Velehrad ležel na území Turecka). Nejprve jsme ten klášter minuli, protože jsme ten objekt vyhodnotili jako vojenská kasárna – všude strážní budky, zeď, vojáci. Ale on to byl klášter, dobře hlídaný. Nechali si předložit pasy a pak nás pustili i s autem dovnitř. Tuším, že v rámci napjatých vztahů se Srby vědí, proč to tak dobře hlídají.

Jo, a zdá se, že se tu platí Eury.

Vypijeme sprite, najdeme nějaký bankomat na eura, nakoupíme naftu a jedeme do Dečani. Tuším, že příští povídání bude až z Albánie. Zdravíme všechny.

Ondřej (60) a Johanka (60) – tady mají od 60 výše seniorskou slevu, už jsme stačili uplatnit. A pak že to má jenom samé nevýhody …